TSK · Žalmy 65:8

Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

Ani pozdvihuj očí svých k nebi, abys, vida slunce a měsíc, i hvězdy se vším zástupem nebeským a ponuknut jsa, klaněl bys se jim a sloužil bys jim, ješto ty věci oddal Hospodin Bůh tvůj všechněm lidem pode vším nebem,

Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,

Po vší zemi rozchází se zpráva jejich, a až do končin okršlku slova jich, slunci pak rozbil stánek na nich.

Skropují pastviště po pustinách, tak že i pahrbkové plésáním přepasováni bývají. [ (Psalms 65:14) Přiodíny bývají roviny dobytkem, a údolí přistřína obilím, tak že radostí prokřikují, a prozpěvují. ]

Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.

Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

Tehdážť byla plná radosti ústa naše,a jazyk náš plésání; tehdáž pravili mezi národy: Veliké věci s nimi učinil Hospodin.

Slunce, aby panovalo ve dne, nebo jest věčné milosrdenství jeho.

Národům jako zvuk vod mnohých zvučícím; nebo je Bůh okřikne. Pročež daleko utíkati budou, a honěni budou jako plevy po vrších od větru, a jako chumel od vichřice.

A protož nyní pravím vám: Dejte pokoj těmto lidem, a nechte jich. Nebo jestližeť jest z lidí rada tato anebo dílo toto, rozprchneť se;