TSK · Žalmy 102:1

A uslyšel Bůh naříkání jejich, a rozpomenul se Bůh na smlouvu svou s Abrahamem, Izákem a Jákobem.

Odpověděla Anna, řkuci: Nikoli, pane můj, žena jsem ducha truchlivého, ani vína ani nápoje opojného jsem nepila, ale vylila jsem duši svou před Hospodinem.

Potom pak vstali kněží i Levítové, a dali požehnání lidu. I vyslyšán jest hlas jejich, a přišla modlitba jejich k příbytku svatosti Hospodinovy v nebe.

Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?

Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah.

Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi říkají každého dne: Kdež jest Bůh tvůj?

Přednímu kantoru, jako: Nevyhlazuj, zlatý žalm Davidův, když utekl před Saulem do jeskyně.

V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest.

V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

Tak že se svírá úzkostmi duch můj ve mně, u vnitřnosti mé hyne srdce mé.

Vůli těch, kteříž se ho bojí, činí, a křik jejich slyší, a spomáhá jim.

A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.

A pojav s sebou Petra a Jakuba a Jana, počal se lekati a velmi teskliv býti.

Kterýž za dnů těla svého modlitby a ponížené prosby k tomu, kterýž ho mohl zachovati od smrti, s křikem velikým a slzami obětoval, a uslyšán jest i vysvobozen z toho, čehož se strašil.