TSK · 2 Korintským 7:5

Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém.

I budou národové vypálené vápno, trní podťaté, ohněm spáleni budou.

Srdce mé ve mně, kteréž by mne mělo občerstvovati v zármutku, mdlé jest.

Řekls: Jižtě mi běda, nebo přičiní Hospodin zámutku k bolesti mé. Ustávám v úpění svém, a odpočinutí nenalézám.

Když pak přestala ta bouřka, povolav Pavel učedlníků a požehnav jich, vyšel odtud, aby se bral do Macedonie.

Přijduť pak k vám, když Macedonií projdu; (nebo Macedonií míním projíti.)

A protoť jsem vám to napsal, abych přijda k vám, neměl zámutku z těch, z nichž bych se měl radovati, doufaje o všech o vás, že radost má jest všech vás radost.

Ale požehnav jich, odšel jsem do Macedonie.

Služebníci Kristovi jsou? (Nemoudře dím:) Nadto já. V pracech býval jsem hojněji, v ranách přílišně, v žalářích hojněji, v smrtech častokrát.

Bojím se za vás, abych snad nadarmo nepracoval mezi vámi.

Protož i já, nemoha se déle zdržeti, poslal jsem ho k vám, abych zvěděl o víře vaší, ať by snad nějak nepokoušel vás ten pokušitel, a tak aby nebyla daremná práce naše.