TSK · Žalmy 146:4

V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.

Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,

Ty přivodíš člověka na to, aby setřín byl, říkaje: Navraťtež se zase, synové lidští.

Anobrž i milování jejich, i nenávist jejich, i závist jejich zahynula, a již více nemají dílu na věky v žádné věci, kteráž se děje pod sluncem.

Přestaňtež doufati v člověku, jehož dýchání v chřípích jeho jest. Nebo zač má jmín býti?

Ale pozdvihls se proti Pánu nebes; nebo nádobí domu jeho přinesli před tebe, a ty i knížata tvá, ženy tvé i ženiny tvé pili jste víno z něho. Nadto bohy stříbrné a zlaté, měděné, železné, dřevěné a kamenné, kteříž nevidí, ani slyší, aniž co vědí, chválil jsi, Boha pak, v jehož ruce jest dýchání tvé i všecky cesty tvé, neoslavoval jsi.