TSK · Príslovia 18:14

Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil.

Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

Já když jsem mlčel, prahly kosti mé v úpění mém každého dne.

Dím k Bohu silnému, skále své: Pročež jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro ssoužení od nepřítele v smutku mám choditi?

Srdce mé bolestí ve mně, a strachové smrti připadli na mne.

Já pak, Hospodine, k tobě volám, a každého jitra předchází tě modlitba má.

Kterýž uzdravuje skroušené srdcem, a uvazuje bolesti jejich,

Srdce veselé očerstvuje jako lékařství, ale duch zkormoucený vysušuje kosti.

A ne toliko nadějí, ale také chlubíme se souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí,

Nebo chlouba naše tato jest, svědectví svědomí našeho, že v sprostnosti a v upřímosti Boží, ne v moudrosti tělesné, ale v milosti Boží obcovali jsme na tomto světě, zvláště pak u vás.

Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se. Nejraději tedy chlubiti se budu nemocmi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova.

V čemžto veselíte se, maličko nyní, (jestliže kdy potřebí jest,) zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních,