TSK · 1 Korintským 13:7

Takž Jákob sloužil za Ráchel sedm let; a bylo před očima jeho jako něco málo dnů, proto že laskav byl na ni.

A mluvil jsem k vám toho času, řka: Nemohuť sám nésti vás.

By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

Nenávist vzbuzuje sváry, ale láska přikrývá všecka přestoupení.

A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude.

A obrátiv se k ženě, řekl Šimonovi: Vidíš tuto ženu? Všel jsem do domu tvého, vody nohám mým nepodal jsi, ale tato slzami smáčela nohy mé, a vlasy hlavy své vytřela.

Nebo nadějí spaseni jsme. Naděje pak, kteráž se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál?

Kdyžť jiní práva svého k vám užívají, proč ne raději my? Avšak neužívali jsme práva toho, ale všecko snášíme, abychom žádné překážky neučinili evangelium Kristovu.

Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se.

Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův.

A tak ty snášej protivenství, jako ctný rytíř Ježíše Krista.

Protivenství, utrpení, kteráž na mne přišla v Antiochii, v Ikonii, a v Lystře; kterážto protivenství snášel jsem, ale ze všech vysvobodil mne Pán.

Vyjděmež tedy k němu ven z stanů, pohanění jeho nesouce.

Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli, jehož zsinalostí uzdraveni jste.