TSK · Jób 6:4

Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely.

Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

I hřímal na nebi Hospodin, a Nejvyšší vydal zvuk svůj, i krupobití a uhlí řeřavé.

Hospodine, v prchlivosti své netresci mne, ani v hněvě svém kárej mne.

A v té slávě své šťastně vyjížděj s slovem pravdy, tichosti a spravedlnosti, a dokáže pravice tvá hrozných věcí.

Pospěšiž a vyslyš mne, Hospodine, hyne duch můj; neukrývejž tváři své přede mnou, neboť jsem podobný těm, kteříž sstupují do hrobu.

Duch muže snáší nemoc svou, ducha pak zkormouceného kdo snese?

Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.

A pojav s sebou Petra a Jakuba a Jana, počal se lekati a velmi teskliv býti.

Protož znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme, Bohuť pak známi jsme. A nadějiť mám, že i svědomí vašemu známi jsme.