TSK · Jób 7:6

Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

Povodní zachvacuješ je; jsou sen, a jako bylina hned v jitře pomíjející.

Dnové člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete.

Pro zlost svou odstrčen bývá bezbožný, ale naději má i při smrti své spravedlivý.

Předkládal jsem sobě v jitře, že jako lev tak potře všecky kosti mé, dnes dříve než noc přijde, že mi učiníš konec.

Dí-liť kdo: Zdržuj nohu svou, aby bosá nebyla, a hrdlo své od žízně, tedy říkáš: To nic, nikoli; nebo jsem zamilovala cizí, a za nimi choditi budu.

Nebo jakož slunce vzešlé s horkostí usušilo bylinu, a květ její spadl, i ušlechtilost postavy jeho zhynula, takť i bohatý v svých cestách usvadne.

Protož přepášíce bedra mysli vaší, a střízlivi jsouce, dokonale doufejte v té milosti, kteráž vám dána bude při zjevení Ježíše Krista,