TSK · Jób 14:2

(Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)

Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.

Toho jitra, kteréhož vykvetne, mění se, u večer pak jsuc podťata, usychá.

I podívá se oko mé na ty, jenž mne špehují, a o těch nešlechetnících, jenž proti mně povstávají, ušima svýma uslyším.

Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.

Dnové člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete.

S bezbožným pak nedobře se díti bude, aniž se prodlí dnové jeho; minou jako stín, proto že jest bez bázně před oblíčejem Božím.

A bohatý v ponížení se; nebo jako květ byliny pomine.

Nebo všeliké tělo jest jako tráva, a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Usvadla tráva, a květ její spadl,