TSK · 1 Mojžišova 2:7

V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.

Všecko, což mělo dýchání ducha života v chřípích svých, ze všeho, což bylo na suše, pomřelo.

Opatříš Hospodin Bůh duchů, Bůh všelikého těla, shromáždění toto mužem hodným,

Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,

Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já.

Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme.

Duše člověka jest svíce Hospodinova, kteráž zpytuje všecky vnitřnosti srdečné.

Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.

Přestaňtež doufati v člověku, jehož dýchání v chřípích jeho jest. Nebo zač má jmín býti?

Toto praví Panovník Hospodin kostem těmto: Aj, já uvedu do vás ducha, abyste ožily.

Břímě slova Hospodinova příčinou Izraele. Praví Hospodin, kterýž roztáhl nebesa, a založil zemi, a sformoval ducha člověka, kterýž jest v něm:

Aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i dýchání i všecko.

Takť i psáno jest: Učiněn jest první člověk Adam v duši živou, ale poslední Adam v ducha obživujícího.

Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných, aby vyvýšenost moci byla Boží, a ne z nás.

Ano tělesné otce naše měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme je u vážnosti; i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli?