TSK · Žalmy 4:2

I všel Mojžíš s Aronem k Faraonovi, a řekli jemu: Takto praví Hospodin Bůh Hebrejský: Dokavadž nechceš se ponížiti přede mnou? Propusť lid můj, ať mi slouží.

Neodstupujte, pravím, následujíce marnosti, totiž cizích bohů, kteříž nic neprospívají, aniž vysvobozují, nebo jsou marnost.

Mnozí mluví o duši mé: Nemáť tento žádné pomoci v Bohu.

Radu chudého potupujete, ale Hospodin jest naděje jeho.

A vzývej mne v den ssoužení, vytrhnu tě, a ty mne budeš slaviti.

Přednímu z kantorů, jako: Nevyhlazuj, Davidův žalm zlatý.

Zabijí každého z nich ostrostí meče, i budou liškám za podíl. [ (Psalms 63:12) Král pak veseliti se bude v Bohu, i každý, kdož skrze něho přisahá, chlubiti se bude; nebo ústa mluvících lež zacpána budou. ]

A změnivše slávu svou v podobiznu vola, jenž jí trávu,

Nebo že ne i hned ortel dochází pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci.

I užasnou se a zahanbí nad Mouřeníny, útočištěm svým, a nad Egyptskými, chloubou svou.

Není žádného, ješto by se zasadil o spravedlnost, aniž jest kdo, ješto by zastával pravdy. Doufají v marnost, a mluví daremné věci; počínají nátisk, a rodí nepravost.

Zdali změnil který národ bohy, ačkoli nejsou bohové? Lid pak můj změnil slávu svou v věc neužitečnou.

Čím se více rozmohli, tím více hřešili proti mně; slávu jejich v pohanění směním.

A k tomu se přimluvili i Židé, pravíce, že to tak jest.

Protož složíce lež, mluvtež pravdu jeden každý s bližním svým; nebo jsme vespolek údové.