Story
V obci Salám, v okrese Abnúb v provincii Asjút v Horním Egyptě, se třetího srpna roku 1923 narodilo dítě jménem Nazír Gajid Rúfáíl, jež Bůh oddělil od lůna jeho matky pro službu své svaté Církvi. Byl vychován ve zbožnosti a od útlého mládí v něm plála láska ke Kristu, takže ještě jako chlapec věrně pracoval v hnutí nedělních škol a učil děti svého lidu cestě spásy.
Když dokončil svá studia, byl mu udělen titul z dějin na univerzitě, avšak věci tohoto věku nemohly nasytit duši žíznící po Bohu. Vstoupil do Koptské pravoslavné teologické semináře, byl počítán mezi jeho učitele a rostl v poznání Písma svatého. Avšak přitahovalo ho volání pouště, jako přitahovalo velké otce před ním.
Osmnáctého července roku 1954 opustil svět a vstoupil do Kláštera Svaté Panny, známého jako Dér al-Surján, v poušti Vádí an-Natrún, přijal andělské roucho a jméno Antonios al-Surjání. Tam se cele oddal modlitbě, postu a práci a byl ustanoven nad starobylou knihovnou kláštera, kde uspořádal její vzácné rukopisy. Pak, touže po hlubším tichu, se uchýlil do jeskyně, kterou si vytesal vlastníma rukama, daleko od kláštera, a přebýval tam jako poustevník asi šest let, v neustálé modlitbě a rozjímání, bojuje proti vášním a rozmlouvaje s Bohem v tichu pouště.
V roce 1962 ho svatý papež Cyril VI. povolal z jeho samoty a vložil na něj ruce, vysvětil ho biskupem pro křesťanskou výchovu a děkanem teologického semináře a dal mu jméno Šenuda po velkém archimandritovi Koptů. Jako učící pastýř se vydával za mladé a počet studentů se pod jeho péčí velmi rozmnožil.
Po zesnutí papeže Cyrila VI. padl los apoštolského stolce svatého Marka na něj a čtrnáctého listopadu roku 1971 byl intronizován jako sto sedmnáctý papež alexandrijský. Po více než čtyřicet let pásl stádce Kristovo se srdcem otce. Učil lid týden co týden a shromažďoval tisíce, aby slyšeli slovo Boží; sepsal více než sto knih o učení a duchovním životě Církve, z nichž mnohé byly přeloženy do jazyků národů; vysvětil desítky biskupů a stovky kněží a zakládal chrámy a kláštery po celé zemi, aby koptští věřící rozptýlení v cizině nebyli bez pastýřů.
Dobrý pastýř neprchá v den zkoušky. V čase soužení byl papež omezen a držen v ústraní v klášteře, snášeje zkoušku trpělivě a svěřuje se Bohu; a po letech svého zkoušení byl navrácen na svůj stolec a svému lidu, který ho přijal s velikou radostí. Až do svých posledních dnů se namáhal, ač sklíčen nemocí a stářím, vždy milujícím otcem svým dětem.
Zesnul v Pánu sedmnáctého března roku 2012, což je osmého baramhátu, poté co pásl Církev alexandrijskou asi čtyřicet let a čtyři měsíce. Nesmírné množství oplakávalo svého otce, a podle jeho vlastního přání bylo jeho tělo uloženo k odpočinku v Klášteře svatého Bišoje ve Vádí an-Natrún, blízko ostatků otců pouště, které miloval.
Kéž jsou jeho modlitby a jeho požehnání s námi. Amen.