Story
Kolik z nás kdy povstane a poví druhým lidem, čemu věří o Ježíši Kristu? Kolik z nás je doopravdy přesvědčeno, že naše víra se stala natolik nedílnou součástí toho, kým jsme, že stojí za to ji s radostí hlásat každému, kdo se nás na ni ptá? Být jedním z Ježíšových učedníků není snadné, neboť jak kdysi řekl Pán Ježíš: „Mějte se však na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům... A pro mne budete vlečeni před vladaře i krále, na svědectví jim i pohanům... Nestarejte se však, jak a co budete mluvit... Bude vám v té hodině dáno, co máte mluvit... Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Matouš 10:17–22 (Matthew 10:17-22))
Koncem třetího století žil jeden křesťanský muž jménem Markos. Byl správcem oblastí Borollos a Zaafarán v Egyptě. Markos měl jen jednu dceru jménem Damiána. Její krása i ušlechtilá povaha byly pověstné. Otec ji vroucně miloval a snažil se ze všech sil vychovat ji v pravé křesťanské víře.
Damiána milovala modlitbu a četbu svatých knih v ústraní svého pokoje. Často při modlitbě plakala, neboť cítila, jak láska jejího Spasitele Krista naplňuje její malé srdce. Když Damiána dospěla, chtěl ji její otec provdat za jednoho ze svých vznešených přátel, ale Damiána to odmítla. Řekla, že se odevzdala jako nevěsta Kristu a že hodlá žít celý svůj život bez manželství, aby mohla sloužit Pánu Ježíši Kristu. Damiána také požádala svého otce, aby jí postavil dům na okraji města, kde by mohla žít se svými přítelkyněmi jako řeholnice, daleko od světa a jeho pokušení.
Když otec poznal její hlubokou touhu po spravedlivém životě, splnil jí její přání, byť nerad, a postavil jí velký palác. Damiána proměnila palác v klášter a žila v něm se čtyřiceti svými přítelkyněmi. Všechny to byly neprovdané dívky a ruka Páně byla s nimi a dávala jim sílu i útěchu.
V té době začal císař Dioklecián mučit a zabíjet křesťany, kteří odmítali uctívat jeho modly (Apollóna a Artemis). Když byl Markos vyzván, aby poklekl před sochami a obětoval kadidlo, odmítl. Avšak Dioklecián jej přesvědčil tím, že mu slíbil vyšší postavení v Římské říši.
Když Damiána uslyšela, že její otec poklekl před modlami, opustila palác a šla ihned za ním. Řekla mu: „Jak jsi mohl zapřít svého Spasitele, který prolil svou krev, aby tě spasil, a poklonit se kamenným modlám, v nichž přebývá satan? To, co jsi učinil, otče, je zbabělé a hanebné.“ Když Markos uslyšel slova své dcery, vzpamatoval se a řekl: „Běda mi, jak jsem mohl padnout do ďáblovy léčky a uctívat ty bezcenné sochy.“
Pak ihned vstal a šel k Dioklecianovi. Před všemi se přežehnal znamením kříže ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého a zvolal hlasitě: „Ať každý ví, že uctívám Boha nebe i země, svého jediného Boha a Pána Ježíše Krista.“ Dioklecián se znepokojil a ze všech sil se snažil Markose od jeho úmyslu odvrátit, ale tentokrát naplnil jeho srdce Duch svatý, a tak směle svědčil, že je raději ochoten zemřít, než aby zapřel svého Spasitele. Dioklecián se náramně rozzuřil a rozkázal vojákům, aby ho usmrtili.
Když se císař dozvěděl, že to byla Markosova dcera Damiána, kdo změnil otcovo smýšlení, rozkázal jednomu ze svých velitelů, aby vzal sto vojáků a zaútočil na palác. „Nejprve se ji pokus přesvědčit, aby uctívala naše modly,“ řekl Dioklecián. „Ale odmítne-li, vyhrožuj jí, muč ji, ba i zabij ji, aby byla příkladem ostatním křesťanům.“
Když Damiána uviděla, jak se vojáci blíží k paláci, modlila se k Bohu, aby posílil jejich víru až do smrti. Pak řekla svým přítelkyním: „Jste-li ochotny zemřít pro Ježíše, můžete zůstat; ale která z vás nesnese mučení vojáků, ať raději spěchá a uteče právě teď.“ Čtyřicet panen odpovědělo, že nepozbudou věčného života jen proto, aby si na pár okamžiků užily tento zlý svět.
Když velitel předal Damiáně Dioklecianovo poselství, odpověděla: „Jak bych mohla opustit svého Pána a Boha Ježíše Krista a sklonit se před slepými, němými a hluchými sochami? Ty i tvůj císař byste se měli stydět za své hanebné skutky, a říkám ti, že i kdybys mě zabil, má víra se neotřese.“
Velitel se velmi zastyděl a rozkázal vojákům, aby Damiánu mučili rozličnými krutými způsoby. A když cítila, jak jejím tělem proniká strašlivá bolest, pozvedla tvář k nebi a modlila se: „Pane můj Ježíši, Synu Nejvyššího, jenž byl ukřižován, aby mě spasil, dej mi sílu snést tuto bolest.“ Čtyřicet panen přihlíželo a plakalo, ale Damiána jim řekla: „Neplačte, mé sestry, vždyť náš Pán Ježíš Kristus byl mučen a zabit proto, že nás miloval, ačkoli se nedopustil ani jediného hříchu. Oč více mám já uvítat smrt v jeho jménu, zvláště když jsem si jista nebeskou slávou, která mě očekává!“
Když se vojáci unavili mučením Damiány, vhodili její polomrtvé tělo do vězení. Ale archanděl Michael se jí zjevil, dotkl se jí svými nebeskými křídly a uzdravil její rány. Druhého dne se velitel domníval, že zemřela, ale když před ním stála v dokonalém zdraví, velmi se podivil. Když někteří lidé viděli, co se stalo, zvolali: „Jsme křesťané. Věříme v Boha Damiány. Nemáme jiného Boha kromě Ježíše Krista.“ Velitel se ještě více znepokojil a všechny je usmrtil.
Mučení Damiány pokračovalo ještě krutějším způsobem po mnoho dní, ale archanděl Michael se znovu a znovu zjevoval a uzdravoval ji.
V poslední den před jejím mučednictvím přišel k ní sám náš Pán Ježíš a řekl jí: „Buď statečná, má vyvolená. Připravil jsem ti korunu tvé svatby v nebi. Tvé jméno bude navěky připomínáno, neboť bude příčinou mnoha zázraků, a na tomto místě bude vystavěn velký chrám k poctě tvého požehnaného jména.“
Nakonec velitel rozkázal vojákům, aby Damiánu sťali mečem spolu se čtyřiceti pannami. Celkový počet těch, kdo s Damiánou podstoupili mučednickou smrt, byl asi čtyři sta.
O několik let později, když se ujal vlády král Konstantin (první křesťanský král), poslal svou matku královnu Helenu do Damiánina paláce. Helena pohřbila všechna těla, která našla, s velkou úctou. Damiánino tělo položila na lože ze slonoviny a ozdobila je hedvábným plátnem a na témže místě vystavěla chrám.
Svatá Damiána má rovněž velký klášter v Belkás a mnoho chrámů v Egyptě nese její jméno.
Kéž jsou modlitby a požehnání této veliké mučednice, svaté Damiány, se všemi námi. Amen